Za posledních deset let jsem si prošla různými rolemi, které mě formovaly. Z datové analytičky jsem se přes agile leadership a product ownership dostala k tomu, co mě drží nejvíc – k práci s lidmi a jejich vnitřním kompasem.

Mám za sebou zkušenosti z korporací, startupů i veřejného sektoru. Vedla jsem týmy, nastavovala procesy, komunikovala mezi světy. Ale nejvíc jsem se naučila ve chvílích, kdy jsem se cítila ztracená – když jsem měla výkon, ale žádnou radost. Když jsem to všechno zvládala, ale uvnitř už nechtěla.

Prošla jsem si vyhořením, přehlcením, i fází „všechno zvládnu sama“. Teprve když jsem se zastavila, dokázala jsem si položit otázky, které opravdu změnily směr: Co chci já? Co už nechci? Co mi dává smysl? Chci to takhle vážně mít i za 5 či 10 let?

A tak jsem se začala znovu učit rozpoznat, co chci a nechci. Nastavovat si hranice. Přestat se přizpůsobovat všemu a všem. Dovolit si nebýt pořád „výkonná“. Začít růst jinak – udržitelněji, opravdověji.

Dnes vím, že chyby a kotrmelce nejsou slabost. Jsou to momenty, kdy se lámou staré vzorce. A kdy může začít něco nového.

Právě s tím dnes pomáhám druhým – hlavně technickým lídrům, kteří jsou výkonní, zkušení, ale někde v tom náročném systému začínají ztrácet sebe. Koučuju, mentoruju, naslouchám, ptám se. Bez nálepek, bez očekávání, s respektem.

Protože vím, jaké to je. A vím, že to jde změnit.